Z čeho mám vlastně největší strach?
Z výšek?
To asi těžko. Let letadlem mi přišel zábavný, dokonce vzrušující.
Bylo zajímaý dívat se na ty stovky lidí malinkých jako mravenci.
A kopce, do kterých si šplhal hodiny najednou přeletíš za tlesknutí
ruky. Je to neuvěřitelný pocit vědět, že se necházíš v místech,
kde kdysi dávno bohové zakládali náš svět a v místech, kde se jednou
všichni znova potkáme. V nebi.
Z pavouků a hadů ?
Možná. I když, přímo strach z nich asi nemám.Spíš se mi hnusí. Nemám
ráda zvířat s milionem nohou a nebo zvířata co nohy nemají vůbec.
A navíc, proč mám mít vlastně ráda něco, co mě může do minuty zabít?
Ze tmy?
Stoprocentně. Nesnášim tmu. Všechny tmavé kouty ve dne, se zdají být
milionkrát strašidelnější v noci, když je všude ticho a tma. Když někde
něco zapraská ve dne, klidně se můžeš otočit a podívat se co hluk způsobilo,
ale v noci? To ani pořádně nevíš odkud se ten zvuk ozval a kdo nebo co ho
vytvořiloů.
Podle mě, mám ale největší strach z toho že ztratím někoho na kom, mi
záleží a bez koho si svůj budoucí život nedokážu představit. Jasně, každý jednou umře
ale prozatím, si takové myšlenky nepřipouštím. Prostě se to jednou stane.
