
Ten den se mi do vzpomínek zapsal jako černobílí. Bílí proto, že se mi narodila Maja. Černý protože ten den, mi zemřel nejvíc milovaný člověk na světě. Moje maminka.
Když jsem poprvé uviděla Maju, usmála jsem se, poprvé za dva dny. Doktoři říkali, že mi jí ukážou až budu schopná zase normálně přemýšlet. Báli se, abych Máje nějak neublížila v záchvatu smutku. Držela jsem ji v náručí a ona spokojeně spinkala. Na hlavičce jí rašily zrzavé vlásky, jako mám já. Oddechla jsem si, že je nemá tmavé po tom kreténovi. Oči měla světlounce modré. To jsem však zjistila až když mě svím pořádným křikem vzbudila ve 2 ráno. Byla jsem v tu chvíli nejšťastnější máma na světě! Přesně jsem věděla, že moje máti je znovu narozená v Máje. Požádala jsem nemocniční personál, aby mi nakoupil něco pro mimnko. Nikoho jsme neměla kromě Maji, a sní jsme nakupovat nemohla. Leželi jsme vedle sebe na nemocniční postely, a Májunce byl přesně 1 den. Přestože její babička byla blondýnka, poznávala jsem na Maje její rysy. Otevřeli se dveře, a vešla sestřička. Vypadala jako anděl a podala Máje plyšovýho méďu. Teda, spáš ho položila vedle ní. Představila se jako Sofie a zeptala se jestli krom toho oblékání a hračky něco potřebuju. Řekla jsem že ne a že děkuji, a ona se zeptala jestli bydlím u řeky. Kývla jsem hlavou, a vzápětí jsem se dozvěděla že do toho krásného baráčku naproti nám se nastěhovali noví lidé. Sofii s manželem a 3 dětmi. Byla o 8 let starší než já, ale přesto jsme si perfektně rozumněli! Každou její volnou chvilku trávila u mě na pokoji. Tak to šlo ještě 4 další dny, než nás s Majou pustili domů.
Další část zítra ve 12:00.