Myslim, že strach z něčeho, co neznáme je jako, milovat něco co jsme v životě neviděli.

I přesto, že sem se už rozhodla pro co, nebo pro koho chci vlastně žít, moje rozhodnutí narušují jakési impulsy u mě v hlavě. Nevím, co si pod tím představit, ale ničí mě to. Je to něco, co mě nutí přemýšlet, jako osobu nikoho nemajíc ráda, nikoho nemilující. Jako by to "něco" chtělo, abych spadla psychicky na zem a dala si pořádně na držku. Možná chce, abych začala odznova, od nuly. Otázkou však je, jak může nula začít od nuly. Takže, snad asi nejsem nula? Možná jsem tak moc relativní číslo příbuzné nule, co nejde zjistit? Číslo obsahující stejnou vnitřní náplň jako nula, ale jiný zevnějšek? Nebo naopak? Kdo ví.
Zjistila jsem, že vlastně miluju chvilky, kdy jsem sama. Od malička jsem si myslela, že jsem společenský tip osobnosti, ale jsem vlastně samotář, ikdyž. Zase jak se to vezme, protože trávit chvilky s lidma, který mám ráda je pro mě příjemnější než sama. V poslední době, se seznam těchto lidí maximálně ztenčil, asi tak na 3-4 lidi. + rodina. Někdy mi připadá, že sem sama uplně, ale někdy že sem zase moc chtěná.
Kapitola sama o sobě, jsou moje občasné vzpomínkové výbuchy smíchu. Kdyžsiprostě vzpomenu na chvíle, kdy jsem byla naprosto "happy". Neřikám že, ted nejsem, ale je to jiný, takový víc dospělácký. Takový,mmmm, no prostě jiný.
Žejo?
opět amazing článek.