Stojím. Tady před budovou okresního soudu. Neučesaná, nenamalovaná. V hlavě tři tasíce myšlenek na jediné téma. Nervově zhroucená a s obrovskými kruhy pod očima. Čas nevnímám a vedle mě stojí jediná a poslední osoba, co mě může chytit za ruku a říct : Nezabíjej se.
Myšlenkama se neustále vracím k tý osudný noci před týdnem. Ten pocit, když si uvědomíte že vlastně žijete celých 16 let pod jednou střechou s chlápkem, vydávajícím se za vašeho tátu a přitom je to vrah. Moje tělo je od toho výstřelu neustále rozechvělé a začala jsem trpět akutní schizofrnií. Nenávidím ho hajzla. Tvrdil že nás miluje. Další otázka, co mě děsí, je že vlastně neznám svýho tátu. Kdo to je? A proč mě nevychocácal on? Mohla bych se zeptat maminky, ale ta díky tomu zkurvenýmu cvokovi leží v márnici....
"...i když, se slečno ******** jedná o případ z vaší blízké rodiny, tvrdíte že chcete svědčit proti panu *******. Nerozmyslela jste si to a chcete opravdu svědčit? Pokud ano, tak jste si určitě důkladně přečetla zákon o svědectví a také to, že vaše výpověd musí být pravdivá." "Ano." Přesunula jsem se z lavice v soudní místnosti na stupínek pro lidi, co je najednou všichni poslouchají. "Takže, popište nám prosím situaci u vás doma od 17. hodiny večer."
"Přišla jsem domů ze školy, do školy chodím do sousedního města a vybrala jsem poštu. Bylo tam akorát pár obálek z banky a jeden pohled od babičky z dovolené. S obsahem schránky a klíčema v jedné ruce jsem se snažila odemknout dveře, protože v druhé ruce jsem držela petlahev s minerálkou. Když jsem konečně strčila klíč do zámku, zistila jsem že je odemčíno. Už to mi bylo divné, maminka dělala vždycky do sedmi a pan ***** chodíval domů z hospody kolem deváté večer. Vešla jsem do bytu a nohou zavřela dveře. Do svého pokoje jsem ani nedošla, protože jsem cestou zakopla o kufry u dveří. Kdyby chtěl soud důkaz, mé odřené koleno vám můžu ukázat. Odhodila jsem tašku,pití,klíče i obálky. Došla jsem do máminý ložnice a viděla jí na zemi jak celá uřícená hází věci do tašek a kufrů. Optala jsem se jí, co to dělá? Neodpověděla, jen křičela něco ve smyslu : Ten vrah nás jednou všechny zabije, a já mu tolik věřila. Po téhle větě jsem zaječela, jestli mi konečně řekne co se stalo. Podívala se na mě. A vyprávěla mi co právě zjistila a taky že pan ******* neni můj otec a že můj otec žije v Arizoně. Pan ******* byl podle ní vrah, a zabíjel dívky v mém věky a ženy ve věku maminky. Poté si je fotil a fotky schovával ve sklepě. Ten den je maminka našla. Nemusela mi nic říkat, utíkala jsem k sobě a začla rychle skládat věci do igelitek a do jiných tašek. Přibližně tak za 10 minut ke mě přišla maminka a řekla mi, že mám jít naproti k sousedům a zeptat se jich, zda si tam můžeme věci nechat. Vyběhla jsem ven a zaťukala naproti u baráčku sousedů. Pozvali mě ,ale odmítla jsem. V rychlosti jsem vyprávěla co se nám stalo. Byli rozhozeni a souhlasily. Mezitím musel pan ******* proklouznout za mími zády do našeho domu. Když jsem se vracela přes ulici, věděla jsem že je zle. Jeho auto stálo před domem. Běžela jsem do domu, ale než jsem otevřela dveře ze vnitř se ozvalo několik výstřelů. V tom mě ze zádu chytily soused a jeho syn a ječící mě odtáhli k nim do domu. Okamžitě zavovali policii. " "Ano, a od tud už jsem s případem obeznámena. Děkuji. Poprosím pana ******* aby svoji sestru, svědčící slečnu ******* odvedl opět domů a postaral se o ní jak dlouho bude třeba. Je to ze zákoného nařízení soudu. Případ bude co nejdříve uzavřen, a výsledek soudu vám oznámíme až bude dořešen. Děkuji."