Tichá válka bez vítězů i poražených. Válka ve které jsou zbraně pohledy a gesta. Ta, kterou nezle vyhrát bez kompromisu. A ten je tak moc velým soustem, že se ani jeden neodvážíme o tom vůbec přemýšlet.
Počasí jasně napovídá něčemu, co se lidem nelíbí. Zataženo, šedivá barva nebe a vlezlej vítr. Kdo by takový počasí mohl mít rád, jedině nějaká "Emo parta" a s těma já teda rozhodně nepeču. Nelítostně se blíží zima a chladnou i naše city k některým jistým osobám. Už to prostě neni takový jako o prázdninách a neříkete mi, že jste si toho nevšimly.
Hafnout na pozdrav se zarmouceným obličejem se stává realitou a období objímání se přesouvá na pozdní jaro. Lidi, se kterýma ste byli BFF se ztrácejí v nekonečnu a vrací se ke svým, kteří je ze stejnýho důvodu přijmou. Jak já bych se vrátila do dob pouti a všeho, ale možná že je dobře že todle období nastalo, aspoň každý uvidí na čem u koho je.
Tadadadadam, zdlouhavý cesty autobusem bez špetky úsměvu a ještě míň úsměvný výstupy v mrakách lidí. To jediný světlý místo u tebe v očích je ta růžová psychárna, do který chodíš, aby si byla chytrá. A taky je tam teplo. Faleš tam jednodušše schováš za úsměv a smutek okecáš větou "Nic mi není". Všichni ti to spolknou bez jakkýhokoliv přemýšlením nad tím.
Njekrásnější z celýho dne je to, že už opět sedim v tom přeplněným buse a těšim se domů. Při troše štěstí sedím s někym, koho znám. A i když, tak většinu času prokoukáme z okna. Smutný toť osud studentky, která jede v autobuse a představa že ze zastávky to má domů ještě 800 metrů jí zabíjí.
To nejkrásnější si však plně neuvědomuje, to co nosí na krku. To co jí vlastně přinutilo, vést takovýto, velice pochmurný život. Byl to on, kvůli komu šla na tudle školu, i když věděla co jí čeká.
Otázkou zůstává?
Omluvit se, za něco, co nebylo spácháno vámi, avšak, vyměníte hrdost za to, co vám neuvěřitelně chybí?
