Ten pocit, když si chcete připadat dospěle a vedle vás v postely leží tři tisíce plyšáků...
Mít to, co nemá nikdo jinej a mít to, co mají všichni.
Tudududum.
Snaha o něco, co by se dalo číst mě dneska už totálně opustila a já se jenom potřebuju nějak zabavit.
To je totiž tak, když máte hrozně milý kamarády.
IhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethisIhatethis.
Velká slečna, co ani sama neví co se sebou. Neví na co myslí a neumí si uspořádat myšlenky. Nezvládá základní pravidla správný holky a ani za 15 let se nenaučila správě se vyjadřovat. Smutné.
I když jí milionkrát řeknete, že když se o něco přestane snažit přijde to samo, bude se snažit jako blbá dál.
Poznávat nový lidi a ztrácet ty, co pro ní byli nejlepší. To ale nikdo nechce.
Kvůli pár idiotům přicházím o to co je pro mě důležitý, o to, bez čeho bych nebyla to co jsem.
Nejhorší je, že ať chci nebo nechci, nic s tim neudělám. Nevybírám si sama. Pro pár hezkejch prvních dojmů, jsem schopná ztratit roky budování něčeho úžasnýho.
Jediný přání k tobě Ježíšku proto mám, vyřeš to všechno za mě. Srovnej to tak, jak bych chtěla já. Nemusim to psát, stačí že to vim. Na kolenou prosím, nenech to dojít ještě dál, než to je.
