Pam pam pam pám.
Moje nejvíc používaná věta v poslední době, nechápu proč.
Porč spim v postely s pravítkem?
Co takhle, protože chci aby se mi zdálo o něčem, co by mělo mít přesnou délku? A možná i šířku.
Tak fajn, to znělo až moc perverzně.
Novej deník, novej život. Aspoň ze strany estetické čili literární. Z reálného hlediska, sem pořád stejná nula jako dřív.
Neustále se svět zamýšlí nad otázkou přežití a žití nekonečného, avšak, je to nutné? Nuda nás drtí každý den a představa chození do práce po dobu dalších 3000 let by naší psychice nepomohla.
Pam pam pam pám. Zase si hraju na chytrou a sanžim se vyřešit problémy lidstva a přitom nejsem schopná si vyřešit ani bordel ve svim pokojíku.Zkroušeně už několik hodin sedim v houpací síti a v kolotoči nálad jako je pláč a smích se svíjim v bolestech břicha z hladu a nadcházejicích věcí.

Zaujal mě tvůj článek..
Líbí se mi.
Né, že se mi líbí jak se cejtíš, ale někdy podobně se tak taky cejtim.