"obvykle stesk po něčem minulém, zašlém, ztraceném."
Včera, když teda byli ty dušičky, tak jsem šla s rodičema na hřbitov, aby jsme taky uctili památku prababiček a pradědečků. Nikdy, opravdu nikdy, jsem neviděla u hřbitova tolik aut a tolik lidí. Bylo tam snad víc lidí, než důchodců v kauflandu, když jsou slevy. Docela mě to překvapilo, protože naivita lidí je takřka neuvěřitelná. Když se pořádně rozhlídnete kolem sebe, uvidíte ji také. Proč si ty desítky lidí, vzpomněli na své blízké až na den, který někdo kdysi určil? Proč na ně nevzpomínají denně?
Když jsem se tak procházeli po tom hřbitově, byla už skoro tma, tak na mě působila jakási tajemná síla. Hlavní cesta vedoucí ke světlému bodu, jež byla socha Ježíška osvícená snad stovkou svíček, olemovaná alejí stromů, za nimiž se hlavní cesta rozdělovala na menší cestičky vedoucí k jednotlivím hrobům, vypadala jako cesta k usmíření,odpuštění a lásce.

Na všech, co tu dnes byli, bylo vidět, že je pojí k sobě jedna jediná věc. Zármutek, po těch co nás již bohužel opustily. Ať už to byli děti či staří lidé, chybějí nám.
Osud každého, kdo leží po tím studeným kamenem byl jiný. Někdo se vyboural v autě, někoho zase překvapila nějaká nemoc. Na každého je tu dnes vzpoměno.
Napadla mě jedna věc. Vlastně každý máme v sobě takový hřbitov, kam ukládáme zemřelé myšlenky,city a vzpomínky, které už nikdy nechceme obnovit. A na nějaký určený den, když si na ně náhodou vzpomene, nad nimi taky zapláčeme a je nám líto, že odešly.
S myšlenkou na něco určitého, se jdu učit češtinu.
Přesně tak, roč vzpomínat na své blízké jen v jeden určený den? Vždyť jestli jsme je měli rádi, vzpomeneme si bez koukání do kalendáře...Já teda na hřbitově nebyla, protože u nás ve městě není nikdo z příbuzných pochovaný, tedy aspoŇ si to myslím :)